Zeiss Ikon RF, 1.4/35, Fuji Neopan 400, Agfa Rodinal, Opemus 6/Color3, scan z fotky, říjen 2008, Terezín

Tady v sudetech člověk přímo cítí ve vzduchu cosi, co zde zanechali ti, co tu byli před námi. Jsou to vůně starých ovocných sadů, brambor, chmele, tvrdé práce, ale i spolkového života a zájmu o okoli. Je toho spousty, co do sebe tahle krajina nasákla, ale Terezín je přesto jiný. Pro spoustu lidí se tu míchá druhoválečné drama spojené s holocaustem a následný úpadek z komunistické éry (opuštěné domy po armádě, rozpadající se čtvrti, úbytek obyvatel,…) doražený povodněmi v letech následujícíh. Pro mě zde však je i jiný génius loci přiznávající vladařskou rozmáchlost, konzervativní spoutanost ale i jistou nostalgickou eleganci c. a k. monarchie. Je sice skrytý za spoustou jiných vzpomínek, ale přesto patrný na každém kroku, město si svou paměť drží, byť mnohndy jen podvědomě. Sám sebe se občas ptám, jestli se někdy podaří dostat tuto část terezínské minulosti více na povrch tak, aby přesáhla ty druhé, negativní. Myslím tím nenápadné, ale trvalé převzetí pozornosti, nejen na chvilku, řinčením děl a karabin při Josefínských slavnostech. Nic proti nim, naopak, byly parádní a rádi jsme se na ně přišli podívat. Jen takto samotné jsou slabý tahoun, to město by si zasloužilo víc. Možná to ale vidím vše zkresleně, když do Terezína zavítám jen jednou za čas, ale takhle to z venku může vypadat a tohle se mi občas honí tou mojí makovicí.